Narodila jsem se a vyrostla v Praze, jako nejmladší ze tří sester, ale na letní prázdniny jsme se vždy přesouvali za dědou a příbuznými na chalupu, do dobrodružného vesnického prostředí, nedaleko Kutné Hory. Dny jsem trávila na statku se zvířaty, ve včelíně, v třešňové aleji za chalupou, v místních rybnících, polích a lesích. Já, ségry a rodiče. Táta seděl celé dny za chalupou, za svým psacím strojem a překládal nebo psal. Měl božský, ničím nerušený klid s výhledem do polí i lesů a tak trochu se tam před náma i schovával. Často potřeboval být sám, soustředěný jen se svými hlubokými myšlenkami. Proto se o nás starala převážně máma. Měla raději město než venkov, tak nás pravidelně brávala na výlety do okolních měst a my si to náramně užívaly. Vždycky nám koupila buď něco na sebe nebo na mlsání nebo na tvoření. Jako výtvarnice měla pohádkovou fantazii a podařilo se jí, přenést ji i na nás. Naučila mě vnímat svět skrze smysly. Když se holkám nechtělo, často jsem s ní jezdila na výlety sama. Líbil se mi ten pocit volnosti a svobody spojený s cestováním. Dodnes, kdykoli cestuji a ve vzduchu zavětřím vůni sena, rozkvetlé lípy nebo oleje z nádražních pražců, projede mnou opět ten vzrušující pocit svobody. Té vnitřní svobody, kdy můžete všechno a nemusíte nic. A když se náhle spustí teplý letní déšť, pokaždé si připomenu, proč nenosím deštník. Vracím se do dob, kdy nás máma nechala pobíhat nahé v dešti po zahradě jen proto abychom měli nevšední zážitek. Připouštím, zní to jako kýč, ale pro mě jsou to vzpomínky, které zásadně formovaly můj pohled na život i tvorbu.

​

" Přítomnost je jediný okamžik, kdy můžeme ovlivnit minulost i

budoucnost a zažít Vesmír."

​

Odmala byl můj vnitřní svět plný nejen zvířat, ale i indiánů. Měla jsem bohatou indiánskou vesnici, indiánskou paruku, dobrodružné knihy a k 14.narozeninám jsem dostala bystu indiánského náčelníka. Doteď se přísně rozhlíží po mé pracovně. Kdykoli jsem četla příběhy o odvaze a vnitřní síle, silně jsem se propojovala s jejich hrdiny. Toužila jsem mít také odvahu, věrného koně a věrného psa. Jediné, co jsem v té době měla, byl rodinný tlustý zrzavý kocour Žahour a ten byl věrný leda svému žrádlu. Trochu beznaděj. Nezbývalo, něž snít. Jak by se holka z Pařížské mohla stát indiánkou? Mohla. Protože, když po něčem opravdu toužíte, stane se to. Dnes jsem ve spojení se svou odvahou, energií a sílou, tou o které jsem dříve jen četla a snila. Už mám i věrného psa a dokonce jsem v kontaktu i se svou indiánskou a nesmlouvavou částí duše - Akitou. Možná vám časem prozradím o Akitě více.

​

" Nic nezastaví myšlenku, pro niž právě uzrál čas"

​

Byli jsme velká rodina a bydleli jsme ve velkém bytě, v centru města na Pařížské ulici. Bylo mi 10 let, když jsme se stěhovali a máma radostně vyprávěla, proč je to nejkrásnější ulice v Praze. Nechápala jsem, jak si to může myslet, ale důvěřovala jsem jí, tak jsem si to myslela taky a postupně jsem se životu v centru přizpůsobila. Ráda vzpomínám, jak mě v sobotu brzy ráno, ještě za zpěvu ptáků brávala na trh hned vedle Staromáku, kde jsme kupovaly čerstvé květiny a zeleninu. Způsob života na Staré Praze, v budoucnu zásadně ovlivnil můj vztah k patině i kráse a espritu starých domů. Útulný byt, kde jsem vyrostla prošel velikou rekonstrukcí, stejně jako celá ulice a z našeho starého bytu je dnes značkový obchod Prada.

​

" Začátky bývají většinou nepatrné."

​

Vytříbený smysl pro pořádek a jistou uspořádanost mě doprovázel mým životem od útlého dětství až doteď. Nemám na mysli obscesivní touhu po čistotě, ale takový ten pocit vyladěnosti, spojený s uspořádáním věcí i myšlenek. Ráda jsem uklízela a zoufala si, že jsem na tuhle vášeň v rodině sama. Neustále jsem něco stavěla, přerovnávala, přepisovala a přesouvala, penálem počínaje a nábytkem konče. O 20 let později jsem se o principech uspořádanosti naučila více ve škole Feng Shui. Tato vášeň přirozeně přerostla i v mou profesi. Zrealizovala jsem mnoho osobitých a útulných interiérů s důrazem na domov. Jedním z nich je i naše francouzské bistro Marthy's Kitchen. Interiéry jsou moje vášeň dodnes. Když se ale zaposlouchám do zpěvu své duše, rozpomenu se na to, v čem jsem byla jako malá ponořená celým svým srdcem. A to houževnatostí poznávat a přibližovat se k příběhům o lidské odvaze s dobrým koncem. V Kristies jsem spojila všechny své vášně, dovednosti a zkušenosti. Jestli se mi to povedlo, to už musíte zhodnotit vy.